Kdo chce tento web???

První kdo napíše na icq 380523377 je jeho...

Válečné filmy

Apokalypsa

V sumarizaci nejlepších válečných filmů pokračujeme informacemi o jednom z nejlepších děl legendárního režiséra Francise Forda Coppoly. Jeho Apokalypsa je prostě „něco“.

Apokalypsa

Kapitán Willard si během služby ve Vietnamu získal pověst skvělého vojáka a nyní je pověřen důležitou misí. V divoké džungli totiž musí najít a zlikvidovat amerického plukovníka Waltera E. Kurtze, který dezertoval a v čele oddaných domorodců vede soukromou válku proti Vietnamcům i proti Američanům.

Apokalypsa

Coppola vytvořil skoro před třiceti lety jeden z nejlepších filmů o americkém traumatu vietnamské války. Snímek vznikl na motivy povídky spisovatele Josepha Conrada "Srdce temnoty". Z osmi nominací na Oscara získal prestižní zlatou sošku Vittorio Storago za kameru a plešatý mužík putoval i pánům za mixážním pultem díky nejlepším zvuku. Apokalypsa získala i Zlatou palmu na XXXII. MFF v Cannes.

Apokalypsa

Pokud chcete skoro tříhodinovou Apokalypsu sehnat u nás na DVD, neměl by to být až takový problém. Nosič je už pár let v prodeji i s trochou bonusů.

 

Bratrstvo neohrožených je veleúspěšný, desetidílný miniseriál z produkce Stevena Spielberga a Toma Hankse, který sleduje cestu Roty E, 2. praporu, 506. pluku, 101. výsadkové divize. Je natočen podle stejnojmenného románu Stephna E. Ambroseho, který byl založen na stovkách výpovědí s veterány z roty E. Seriál se nesnaží objasnit záměry a plány vyšších velitelů, ale pojednává o řadových vojácích, kteří válčili na Evropském bojišti od Dne D až do pádu Německa. Každý díl je navíc obohacen o výpovědi veteránů.

Příběh mužů z roty E začíná v létě roku 1942 ve výcvikovém táboře Toccoa v Georgii. Prvním velitelem „éčka“ je pedantský kapitán Herbert Sobel, který je při výcviku na své svěřence velice tvrdý až krutý a není za to ani trochu oblíben. Při nácviku boje v terénu je však naprosto neschopný a později je převelen. Na jeho místo nastupuje nadporučík Thomas Meehan. V Den D je však jeho letadlo sestřeleno a velitelem se tak stává poručík Richard Winters. První akcí roty E je útok na postavení čtyř houfnic, ostřelujících vyloďovací pláže Utah a Omaha. Poručík Winters měl k dispozici pouhých 13 mužů a stála proti němu celá německá četa. Útok však proběhl úspěšně a dodnes je vyučován na vojenské akademii ve West Pointu jako jedna z modelových situací.

Bratrstvo neohrožených

V Den D+6 následuje dobývání a následná obrana Carentanu, kde se rota E rovněž vyznamenala. Divize je po několika týdnech těžkých bojů v Normandii stažena zpět do Anglie, kde si doplňuje stavy. Nováčci jsou však nedostatečně vycvičeni a většina jich padne během prvních týdnů, navzdory velké snaze zkušených veteránů udržet je na živu. Spojenci během několika měsíců zatlačí Wehrmacht k Holandsku. Právě v Holandsku je 101. výsadková divize začleněna do složité výsadkové operace „Market garden“, jejímž cílem je prorazit za Rýn do Německa, a uspíšit konec války v Evropě. Operace však končí neúspěchem a paragáni se musejí stáhnout.

16. prosince 1944 začíná největší německá ofensiva na západní frontě, která má zvrátit průběh války. Hitlerovo Německo zahájilo útok Ardenskými lesy, kde je příliš málo spojeneckých jednotek. 101. výsadková, oslabená po krachu v Nizozemsku, je nasazena na obranu města Bastonge. Pro rotu E je to křest ohněm, právě tady se jim hodí jejich tvrdý výcvik. Bez zásob, zimního ošacení, v obklíčení a v horších podmínkách, než si dokážeme představit, bojovali a umírali muži roty E, v jedné z nejnesmyslnějších bitev, která ani jedné ze stran nepřinesla nic pozitivního. 101. divize se však navzdory všemu dokázala udržet a po deseti dnech, bylo obklíčení prolomeno 3. armádou Gen. Pattona.

Bratrstvo neohrožených

Výsadkáři, fyzicky i psychicky vyčerpaní bojem v tak nelidských podmínkách však nebyli staženi z fronty, nýbrž postupovali dále Ardenami do Německa. Dobyli město Foy, udrželi Haguenau… Největším šokem pro muže roty E ale bylo osvobození vyhlazovacího tábora. Major Winters si tehdy napsal: „Pohled na všechny ty lidi ve mne vyvolal pocity, které nedovedu popsat. Teď už vím proč jsem tady!“ Konec války se neodvratně blížil, vedly se většinou jen sporadické boje, a rota E se dostala až do Hitlerova „Orlího hnízda“- luxusního sídla v Alpách, které mu postavili nacisté.

Ani po kapitulaci Německa však rota E neměla klid. Čekalo se, že bude 101. divize nasazena do bojů v Tichomoří. A tak vojáci tráví dny nic neděláním nebo tréninkem fyzičky. Nakonec se dozvěděli, že Japonsko složilo bezpodmínečnou kapitulaci- válka skončila, můžou jet domů.

Bratrstvo neohrožených

Rozpočet celého seriálu se odhaduje okolo 100 milionů a získal šest cen Emmy Awards. Steven Spielberg a Tom Hanks v současné době natáčí další deseti dílný seriál, tentokrát z Tichomoří, s názvem „The Pacifik“.

A na konec nejkrásnější věta, kterou major Winters nezapomene uvést v žádném rozhovoru: „Uchovávám si vzpomínku na den, kdy se mě můj vnuk zeptal: Dědo, byl jsi za války hrdina? A děda odpoví: Ne, ale sloužil jsem v rotě, kde bylo hrdinů plno.“

 

Katyň

Andrzej Wajda je jméno, při kterém polským fanouškům filmu tuhne krev v žilách. Nedobyl sice Hollywood jako jeho o pár let mladší krajan Roman Polanski, ale za to se zasloužil o velký rozvoj polské kinematografie. Jeho snímky jako Krajina po bitvě, Člověk z Mramoru nebo Země zaslíbená jsou známými hity sedmdesátých let nejen v Evropě. V roce 2000 dostal navíc tento úspěšný režisér prestižního Oscara za celoživotní dílo a podle jeho slov v tisku, mu tato soška pomohla k získání rozpočtu na film, který prý chtěl natočit před tím, než pověsí svoji režisérskou dráhu na hřebík. A tak vznikla Katyň.

Katyň

O zločinu z druhé světové války v Katyni jsem před začátkem filmu věděl jen okrajově. Tušil jsem, že kdesi v Polsku zabili Rusové pěkný ranec polských důstojníků a sváděli to potom na uniformované Němce. Pomocí encyklopedie jsem si doplnil znalosti o tom, že mrtvých bylo kolem třiceti tisíc a vojáci a další zajatci byli nejdříve několik měsíců vězněni, než je převezli do Katyně a chladnokrevně odbouchli. Nikde jsem se ale nedozvěděl, v jakých podmínkách zajatí vojáci žili a proč se vlastně celý tento masakr odehrál. To jsem ve skrytu duše očekával právě od Wajdova očekávaného opusu. Bohužel se mi ničeho takového nedostalo.

Ale popořádku. Filmové drama Katyň se zaměřuje na malé epizody lidí, které masakr v lese nějak zasáhnul. To je podle mého jeden z největších Wajdových omylů. Čekal jsem třeba děj o důstojníkovi, kterého zavřeli do společných táborů a prožívá tak příběh, který by na konci skončil chladnokrevnou smrtí. Tohoto tématu se Wajda dotkl ale jen letmo a o životu zavřeného vojáka a jeho vzpomínání na rodinu je jen prvních třicet minut a závěrečný dovětek. Musím ve prospěch scénáristů zmínit, že první půlhodinka je velice slušná a jakoby lobovala, že se Wajda tentokrát skutečně překonal. Jenomže důstojníka z úvodu odvlečou a děj se náhle přesune o rok dopředu.

Katyň

V režisérovi se po dobré první čtvrtině filmu něco hnulo a začal mdle vyprávět o osudu manželek a dcer důstojníků. Hraje přitom na city v okamžicích, kdy jsou postavy známy jen velice povrchně a vy tedy žádný smutek nebo lítost necítíte. Jediným charakterem, který je zajímavě načrtnutý, je Anna, manželka zajatého důstojníka. Její cesta v příběhu se ale brzy zamotá v dějové roztříštěnosti a kromě několikaminutových vstupů už se o ní více nedozvíme. Zato Wajda servíruje asi pětiminutovou epizodku o mladíkovi, který nakonec spadne pod auto (mimochodem strašně natočená scéna) a těchto nových malých příběhů je ke konci až moc velká hromada. A mě to nejen citově vydíralo, ale hlavně strašně štvalo.

Abyste mě pochopili, poprvé vidět slzy ženy, které někdo připomene, že její manžel zemřel v Katyni je docela fajn, ale koukat na podobnou situaci v lehce odlišném podání poněkolikáté už hraničí se stereotypem a půl hodiny před koncem jsem si po dlouhé době u filmu zuřivě ťukal na hodinky. Konec je sice poměrně slušný, ale nezachrání epizodické Wajdovy výlevy, které se táhnou filmem jako slizká střeva. Možná, že pro Poláky je toto připomenutí osudů „obyčejných“ lidí po Katyňském incidentu novodobou Biblí, ale mě, jako nezávislého diváka, Katyň nepoučila a ani výrazněji nepotěšila.

Katyň

Sám Andrzej Wajda ale fim technicky relativně zvládá (až na tu zmiňovanou scénu s autem) a ač má za sebou už osmý křížek, točí příběhy s podobnou atmosférou jako kdysi. Jen si na své „kariérní dílo“ napsal špatný scénář a i když vím, co jím chtěl jako básník říci, vyznívá hodnota Katyně v porovnání s ruskými filmy či třeba s vysokorozpočtovým Pianistou jako televizní film. Kamera je statická, kulisy jsou přesně takové, jaké byste od filmu očekávali, a zkrátka vše v okolí je na tom správném místě. Jen ta základní premisa podráží snímku obě nohy naráz.

Hercům není dán příliš velký prostor k vyjádření nějakých výkonů, avšak i na tak malé ploše, kterou dostávají, zvládají svoje role všichni na jedničku a to platí i pro dobře vybrané dětské herce. Katyň ale i přesto působí velmi rozporuplně a ačkoliv bych rád napsal, že Wajda důstojně a s citem odříkává temnou událost polských dějin, nemůžu tak učinit ani omylem. Vinu přitom nese především scénář, který místo toho, aby pracoval s postavami a zaměřil se na jeden důležitý příběh, hraje s divákem citovou hru s velkým počtem postav a poněkud zmatenými a epizodickými liniemi. A to je, pane Wajdo, osudová chyba.

 

Mezi nepřáteli

Nedávno jsem se zamýšlel, že už je to pořádně dlouho, co jsem neviděl podařený válečný film. Možná je to proto, že se v současnosti, a zvlášť v Evropě, nic moc z tohoto žánru netočí. I když, tu a tam se najdou světlé výjimky. Třeba Češi. Václav Marhoul, režisér Mazaného Filipa, chystá na podzim letošního roku svůj vysněný projekt - Tobruk. Taky jsou tu Poláci a jejich vele-hit Katyň. Ale nesmím zapomenout na Francouze. O nich se říká, že mají jednu z nejlepších kinematografií na světě. Je to pravda. Nechci říct, že to filmem Mezi nepřáteli Frantíci přímo potvrdili, ale naznačili, že vzadu rozhodně nestojí.

Mezi nepřáteli

Snímek Mezi nepřáteli režiséra Florenta Emilio Siri nám odhaluje skutečný příběh alžírské války. Tu vedla Francie s Národní osvobozeneckou frontou v padesátých letech minulého století. Bojovalo se, jak jinak, o území Alžíru, které bylo v té době francouzskou kolonií, což se osvobozenecké frontě zrovna dvakrát nelíbilo, a tak do toho šla pěkně zostra. Drsní to hoši. Ale ani Francouzi se nenechali zahanbit. Třeba takový nadporučík Terrien (Benoît Magimel). Mladý muž plný ideálů, který velí základně v Alžírsku, se tu spřátelí s ostříleným chlapíkem, veteránem jak se patří, seržantem Dougnacem (Albert Dupontel). Společně chtějí situaci, v níž jsou, nějakým způsobem zvládnout (těžko však vyřešit...).

Mezi nepřáteli

Oba dva představitelé hlavních rolí - Benoît Magimel a Albert Dupontel – odvádějí velmi kvalitní práci. Magimel je v současnosti absolutní francouzská hvězda a na plátně to jen potvrzuje. Zatímco první část snímku hraje vojáka, který o ničem nepochybuje ani minutu, v druhé půli se vše otočí a z neohroženého nadporučíka se stává psychická troska. Ani Dupontel se však nenechá zahanbit. Jeho postava na plátně předvádí naprosto šílené kousky. V jednom momentu třeba spolu s dalšími vojáky běží proti bandě ozbrojených Alžířanů, a i když všichni jeho „kolegové“ pod palbou umírají, on neohroženě běží a zabíjí dál. Hotový Rambo padesátých let, kterému celé kino fandí. Dupontel, ve skutečnosti ostřílený herec a mimo jiné i režisér, si se svým „frajerským partem“ poradil více než dobře. A nejen s ním.

Mezi nepřáteli

I když se valná většina filmu odehrává v alžírské krajině, štáb natáčel v Maroku, ale snímku to rozhodně neuškodilo. Naopak. Členité prostředí, horko, které cítíte z plátna a malebné horské vesničky se totiž dají najít i ve vyhlášeném ráji hašiše. Zaujmou především Siriho přelety nad krajinou a různé barevné filtry. S tím jde ruku v ruce i povedený střih, následován výbornou hudbou, která je okořeněna na válečný film nezvyklými prvky (např. trubkou) a lehce jazzovým laděním, které je vycítit zejména v jedné z prvních misí na začátku filmu. Ostatně, důležitá to věc. Filmu totiž dodává na autentičnosti (zároveň jej však maličko roztrhává na kousky) právě rozdělení na několik částí, z nichž se v každé odehrává alespoň jeden souboj – válečná mise. Za zmínku stojí hlavně ta se svrženým napalmem. Kolosální věc.

Mezi nepřáteli je bez debat jedním z nejlepších válečných filmů roku 2007. Výsledný dojem, ať už z výtečných hereckých výkonů, kamery nebo hudby, tak kazí jen pocit roztříštěnosti, což je dáno zejména rozdělením na zmíněné válečné mise. I tak si ale myslím, že pokud žánru alespoň trochu holdujete, je pro vás povinnost se na tenhle spektákl podívat.

 

Nepřítel před branami

Je rok 1942 a Německá armáda neústupně obsazuje zbytek Evropy. Na východní frontě však naráží na město Stalingrad, které se jí nedaří dobýt. Snímek režiséra Jeana-Jacquese Annauda sleduje příběh vojáka z Uralu - Vasilije Zajceva (Jude Law), díky němuž přišlo ve Stalingradu o život několik desítek německých důstojníků. Němci však i přes neúspěch město chtějí dobýt, neboť se jedná o takové vyřizování účtů Hitlera se Stalinem. Major König (Ed Harris) je vyslán Vasilije zlikvidovat a začíná válka dvou nejlepších odstřelovačů světa.

Nepřítel před branami

Hned úvod vás zaujme strhující atmosférou a skvělými efekty. Pokud jste hráli první díl Call of Duty, pak jistě víte, jak úvodní válečná scéna vypadá. Messerschmidty bez váhání likvidují loďky, kterými jsou v té chvíli bezmocní vojáci Rudé armády dopravováni k přístavu ve Stalingradu, to vše za řevu fanatických komisařů a trestání zrádců, kteří si chtěli zachránit krk dezercí. Samotný Vasilij se nám představí až na Rudém náměstí, kde poprvé ukáže své výborné schopnosti a především zastřelí německého důstojníka přímo během koupele v rozbombardovaném a krví padlých vojínů prosáklém městě. Vasilij se stane hrdinou, o kterém píší všechny noviny na titulních stranách.

Nepřítel před branami

Mezitím se začne rozplétat také romantická linie, kdy se Vasilij snaží za každou cenu ochránit svou starou známou kamarádku Táňu (Rachel Weisz), která se rozhodla také bojovat a pomstít se za svoji rodinu, kterou Němci zabili. O ni má však zájem i komisař Danilov (Joseph Fiennes), přítel Vasilije. Vše je však víceméně psychologické a jedná se spíše o takové dokreslení příběhu, nikoliv hlavní zápletku. Tou je totiž souboj elitních sniperů, kteří si spolu hrají jako kočka a myš. Oba dva se snaží za nejrůznějších prostředků zjistit co nejvíce informací o soupeřově taktice. Tady mi docela dělal problém rozlišení správné strany, ale to byl možná záměr. Majoru Königovi jsem totiž fandil víc.

Moc se mi ale líbila vedlejší postava Nikity Chruščova, kterého ztvárnil skvělý Bob Hoskins. Budil ve mně dojem typického sovětského byrokrata, který se nezdráhá dohánět k sebevraždám neúspěšné důstojníky a pomocí propagandy dostává Vasilije na vrchol. Prohlásí ho totiž za hrdiny hodného následování, aby v ustrašených vojácích vzbudil morálku.

Nepřítel před branami

V tomto filmu nečekejte žádná non-stop jatka ani větší romantiku. Nepřítel před branami je válečné drama jak vyšité a po většinu stopáže se budete bavit nad vzájemným pronásledováním mezi Zajcevem a Königem. Vše ostatní se mi ve filmu zdálo tak nějak navíc nebo do počtu, ale výsledek jako celek se řadí mezi válečné filmy, které jsou povinností pro každého hráče série Call of Duty. Zpracování je výborné (James Horner navíc složil skvělý soundtrack), herecké výkony taktéž a příběh zajímavý. A to je hlavní.

 

Olověná vesta

Režisér Stanley Kubrick je bez debat jednou z nejvýraznějších postav americké kinematografie. V roce 1987 natočil jeden ze svých nejlepších kousků, drsný válečný snímek Olověná vesta.

Olověná vesta

Film se odehrává ve dvou stejně dlouhých kapitolách. Jejich hlavním hrdinou je voják Joker. První část (a nutno dodat, že rozhodně lepší) se odehrává ve výcvikovém středisku námořní pěchoty v Jižní Karolíně. Sadistický instruktor Hartman tu psychicky i fyzicky týrá svěřené nováčky. Není to moc hezké pokoukání, vše je totiž brilantně realistické. Ne každý je schopen takový dril přežít a zachovat si zdravé myšlení, což ke konci první kapitoly filmu taky vyplave na povrch.

Olověná vesta

Pokud jste silné nátury, vydržíte a budete se hodně divit, co vás čeká. Druhá kapitola se odehrává na vietnamské frontě. Olověná vesta tu, jak jsem již naznačil, ztrácí oproti první části na kvalitě, přesto se ale celkově jedná o špičkový film, který se svezl na úspěchu podobně laděných (např. Četa nebo Narozen 4. července).

Olověná vesta

Hlavní role vytvořili Matthew Modine, Adam Baldwin a Vincent D´Onofrio. Scénář napsal Stanley Kubrick podle novely Gustava Hasforda. O kvalitách snímku svědčí i jeho vysoké hodnocení uživateli serverů IMDb nebo ČSFD, a také jedna nominace na Oscara za nejlepší scénáristický počin.

 

Danny (Josh Harnet) a Rafe (Ben Affleck) jsou blízkými přáteli už od dětství a oba milují především létání. Starší z nich – Rafe – se zamiluje do krásné zdravotní sestry Evelyn (Kate Beckinsale), ovšem kvůli jeho odletu do Anglie, kde bude pomáhat s bojem proti Luftwaffe u RAF, se s ní musí rozloučit. Při jedné z bitev jeho hořící letadlo spadne do moře a je ohlášen za mrtvého. Tato událost a lítost nad ztrátou milovaného přítele spolu sblíží Dannyho a Evelyn. Vztahu se nedokážou ubránit a opět začnou žít naplno. Později se však ukáže, že Rafe přežil, když v tom Japonci zaútočí na Pearl Habor...

Pearl Harbor

Z příběhu lze pochopit, že Pearl Harbor je v první řadě romantický film odehrávající se v době velkého válečného konfliktu. To není tak úplně pravda. Romantické části jsou poměrně povedené, do atmosféry zapadají a citlivě prokládají akční scény, tápání americké vlády a přípravu Japonců na útok. Díky tomu vše ubíhá svižně a hlavně nenudí. Když už jste znuděni romantikou, přesně v ten pravý moment se začne rozvíjet druhá stránka filmu a vše spolu dokonale ladí. Samotný útok je až někdy v polovině filmu, ale to čekání rozhodně stojí za to - ohromující efekty, zpomalené záběry, vybuchující lodě a letadla padající k zemi – obrovský rozpočet je zde krásně vidět a mnohé scény si budete pouštět stále dokola. Bez komentáře nemohu nechat ani závěrečný nálet na Tokio. Ten se sice leckomu může zdát trošku přehnaný, ale to už je prostě styl Michaela Baye, který patriotismem ve svých filmech nikdy nešetří. Především je to však opět skvělá podívaná.

Pearl Harbor

Malým problémem filmu jsou některé zbytečné části – rozhodně bych vyškrtl například zápas v boxu, ale dá se to přežít a po drtivou většinu stopáže se budete skvěle bavit. Jak jsem se už zmínil, atmosféra je vskutku parádní a detaily fanouška čtyřicátých let potěší. Kdo má rád filmy odehrávající se v minulosti, trošku romantiky a povedenou akci, Pearl Harbor si zaručeně oblíbí. Ať už je totiž ve filmu jakákoliv scéna, vždy je snad dokonale natočena a ozvučena. Hudební doprovod si vzal na triko Hans Zimmer a jeho práce se nedá hodnotit jinak než na výbornou. Krom vesměs smutných romantických skladeb se dočkáte i nadupaného "Airborne" motivu.

Pearl Harbor

Z recenze lze vysoudit, že jsem si tento film oblíbil. Je to pravda. Musíte ale vědět, co od něj čekat. V žádném případě to není čistokrevný válečný film. Jeho síla je ve vykreslení války z pohledu lidí, které zasáhla zcela nečekaně a nepřipravené. Díky romantickým částem se navíc s hlavními postavami sblížíte a napjatě jim fandíte. Pokud však chcete něco ve stylu Zachraňte vojána Ryana, tedy maximálně realistickou podívanou, raději se poohlédněte po nějakém jiném snímku. V případě, že očekáváte velkolepý, povedený, skvěle zpracovaný romanticko-válečný film s dobrými hereckými výkony, budete nadšeni.

 

Rytíři nebes

V dobách první světové války byla poprvé použita nová válečná zbraň – letadlo. Na západní frontě to vře a Francie sotva odolává německým útočným vlnám. Do Lafayettovy letky se dobrovolně přihlásili američtí mladíci, kteří mají touhu létat a zažít dobrodružství. Jedním z nich je i Blaine Rawlings (James Franco), který nemá rodinu a díky dluhům mu banka vzala i jeho domov – farmu. Kapitán Thenault (Jean Reno) nováčky přijímá.

Rytíři nebes

Začíná poměrně komediální část, ve které se budoucí letci učí bojovat a ovládat své stroje. Zároveň se ale začínají poznávat a při jednom ze zkušebních letů Blainovi Rawlingsovi a jeho kamarádovi dojde nafta a havarují. V ošetřovně se seznámí s Laurou (Ruth Bradley), která žije ve francouzské vesničce s dětmi svého bratra, který zemřel při bombardování ve svém domě. Nedlouho poté jsou mladí letci poprvé vyslání do boje a postupně se učí všem možným taktikám, jak na nepřátele vyzrát. Mezitím však čelí mnoha úskalím, která život v armádě přináší. Samozřejmě je jasné, že ne každý přežije.

Rytíři nebes

Postupem času se do všeho dostávají a stávají se postrachem německých pilotů. Film Rytíři nebes disponuje mnoha leteckými souboji, které jsou mimořádně kvalitně zpracované, a rozhodně se u nich budete dobře bavit. Milostná linie do příběhu nijak výrazně nezasahuje, ale přesto stojí za pozornost a obzvláště záchrana Laury při napadení vesnice Němci se více než povedla – rozhodně budete tuto část napjatě sledovat. Líbilo se mi, jak zde byla zobrazena čest protivníků. Zatímco někteří němečtí letci neváhali střílet po havarovaném letci na poli, jiní bojují čestně a nechají letce v dvojplošníku s polámaným kulometem žít.

Všechny aspekty filmu jsou vypilovány skoro k dokonalosti a hned začátek filmu vám představí skvělá hudba od Trevora Rabina (Armageddon, Nepřátel státu, Lovci pokladů), samozřejmě nechybí ani nadupané akční motivy. Herci se očividně snaží a zvlášť Jean Reno vypadal, jakoby si roli vyloženě užíval.

Rytíři nebes

Síla tohoto snímku je v originálním prostředí. Já osobně si na žádný válečný film z dob první světové války nevzpomínám, takže chcete-li něco z toho konfliktu, moc na výběr nemáte a Rytíři nebes jsou dle mého názoru asi nejlepší volbou. Tento zábavný, příjemný a hlavně povedený válečný film vás určitě nezklame. Není sice dokonalý, má své mušky a je trochu podobný Pearl Harboru a Tmavomodrému světu (což ovšem vůbec nevadí), ale nejde o nic, co by požitek rušilo.

 

Tenká červená linie

V seriálu válečných filmů pokračujeme snímkem režiséra Terrence Malicka, který sice natočí film v průměru jednou za 10 let, ale když už něco udělá, stojí to za to. Skoro tři hodiny dlouhý snímek Tenká červená linie podle stejnojmenné autobiografické novely Jamese Jonese by vás tak mohl v pozitivním slova smyslu naprosto dostat.

Tenká červená linie

Tenká červená linie se odehrává ve 2. světové válce, konkrétně zachycuje vylodění vojáků v Tichomoří. Pohodičku s domorodci vystřídá velký boj o Guadalcanal. A věřte, že se tam bude odehrávat hotové peklo na zemi.

Tenká červená linie

Film byl natočen v roce 1998 (tedy stejně jako Ryan) a o jeho kvalitách svědčí mimo jiné celkem sedm nominací na prestižního Oscara. Je to něco naprosto jiného než Zachraňte vojína Ryana, o němž jsem se na CoD5.cz již zmiňoval, a dalo se celkem očekávat, že Americká filmová akademie Linii prostě a jednoduše nedocení a přednost dá přeci jen "nekonfliktnímu komerčnímu válečnému snímku". Tenká červená linie totiž jde o dost víc do filozofčina a nehraje divákovi tolik na city. Je to prostě surový snímek, kde je jasně vidět, jak to v boji chodí. Vyzdvihnout se musí výtečné bojové scény a hlavně – báječné herecké obsazení. Ostatně posuďte sami – Sean Penn (výborný herec, ale i režisér), Adrien Brody (Oscar za Pianistu), George Clooney (úspěšný herec a režisér, držitel Oscara za Syrianu), John Cusack, James Caviezel, Woody Harrelson (geniální film Lid vs. Larry Flint), Mickey Rourke (drsňák ze Sin City), John Travolta (kdo nezná jeho výtečnou kreaci v Pulp Fiction jako by ani nebyl), Miranda Otto, Nick Nolte, Ben Chaplin nebo Jared Leto.

Tenká červená linie

Za kamerou stál John Toll, kameraman Posledního samuraje, Statečného srdce nebo výborného Vyvolávače deště. Výbornou hudbu má na svědomí Hans Zimmer. Jednou z jeho posledních prací byla scénická hudba pro kontroverzní Šifru mistra Leonarda Rona Howarda a Dana Browna.

 

Tmavomodrý svět

Právě se datuje rok 1950 a František Sláma (Ondřej Vetchý), bývalý západní letec a válečný hrdina, je nepřítelem lidu. Kdysi elitní stíhač RAF je uvězněn v těžce střežené věznici na Mírově, kde místo s palbou německých letounů bojuje se zápalem plic. Na vězeňské marodce se Sláma setkává se dvěma muži, kteří byli také zavřeni kvůli své minulosti: bývalý esesácký doktor Blaschke a písmomalíř Vilda Houf (Miroslav Táborský) tady vyslechnou Slámův příběh odvahy, přátelství, lásky a zrady...

Tmavomodrý svět

Film Tmavodorý svět je bez debat jedním z nejlepších snímků z porevoluční české kinematografie. V roce 2001 jej za tehdy astronomických 125 milionů natočil Jan Svěrák, scénář napsal jeho otec Zděněk Svěrák. Oba dva už dříve spolupracovali na filmech Kolja (Oscar za nejlepší cizojazyčný film) nebo Obecná škola (nominace na Oscara). Dokonalost filmu podtrhuje skvělá kamera Vladimíra Smutného (Vratné lahve, Mazaný Filip), podmanivá hudba Ondřeje Soukupa a Jaroslava Ježka a výborné herecké výkony Oldřicha Kaisera i Ondřeje Vetchého.

Tmavomodrý svět

Tmavomodrý svět bojoval dokonce o Oscara za nejlepší cizojazyčný film, bohužel v tom samém roce měl premiéru i Pearl Harbor - snímek s podobným námětem. Náš český vyslanec tudíž na předávání cen pohořel. To samé se dá říci i o Českých lvech, kdy nevyhrál ani cenu za nejlepší film (ten putoval k Otesánkovi Jana Švankmajera). Nejnákladnější scénou Tmavomodrého světa je útok Spitfiru na německý vlak. Několik vteřin trvající scéna byla dražší, než celý film Kolja.

 

Ono se o tom snad ani ve školách neučí. Stále se mluví o cestě generála Svobody z Buzuluku do Prahy, nezapomenou se připomenout české perutě v Anglii a boje na západní frontě, ale druhá světová válka v Africe obecně zůstává stranou. Padne jen přezdívka německého generála Rommela - a tím to hasne. Že proti němu v bitvě u libyjského přístavu Tobruk roku 1941 hájili své pozice také českoslovenští vojáci, konkrétně 11. pěší prapor východní, se neví. Nyní události podzimu třetího roku války připomíná film Tobruk režiséra Václava Marhoula.

Podrobnější informace však nečekejme. Snímek si ostatně se základními fakty vystačí a dovede je zužitkovat. Více než na ně se zaměřuje na zachycení člověka ve válce, v té nejkrizovější ze situací, na jeho gradující zlozvyky, nečekaně objevené vlastnosti. V závěru se poté básní odvolá na amerického spisovatele Stephena Cranea: "Viděl jsem tvora, nahého, zvířecího, který, sedě na boku, držel v rukou své srdce a požíral ho."

Tobruk

Film bez romance alá Pearl Harbor

Takovým způsobem si srdce požírá i Jiří Pospíchal (Jan Meduna), český dobrovolník a v Medunově podání čistý člověk, který je chvílemi až nemístně naivní, a charakterově ne nepodobný Vojtíškovi ze Svěrákova Tmavomodrého světa. Do války jde, aniž by věděl, co ho čeká. Poušť, písek, prach, pot a strach. A nakonec i krátká dezerce (nebo spíš útěk před vším, co bolí), kterou si Marhoul jako téma při psaní scénáře vypůjčil z Craneova románu Rudý odznak odvahy.

Motiv je to již stokrát využitý a ani tentokrát k němu nebyl nalezen novátorský přístup. Ve filmu, kde chybí "pearl harborovská“ milostná romance za zvuku střel (během 102 minut je ostatně jedinou ženou snímku domorodá kurtizána, která se mihne jen ve dvou krátkých scénách), však zůstává zachycení dezerce nutné k tomu, aby snímek vykázal nějaký děj. Režisér tak při Pospíchalově bloudění libyjskou pouští může ukázat další důsledky války.

Žádné figurky z románu

Vojáci se baví o své závěti. "A co ty komu odkážeš?“ ptají se Pospíchalova přítele Žida Liebermana (Petr Vaněk). "Nic. Já tady neumřu." Narozdíl od Pospíchala své ideály přeci jen postupně poztrácí. Napomohou k tomu nejen antisemitické urážky, které jej dostihnou i v prostředí československých vojáků, ale především tvrdý a jednoduše zlý desátník Kohák (Robert Nebřenský). I ten zapadá do skladby postav, která je jednou z největších hodnot filmu. Charaktery vedlejších postav jsou sice jen načrtnuty a divák je přijímá nepřímo, o to věrohodněji ale působí. Rozhodně se nejedná o figurky z románu.

Tobruk

Snad nechtěnou, ale ve válečném filmu vhodnou úlevou je sympatická postava bodrého, srdečného vojína Růžičky, jinak "Růži", kde se Michal Novotný ukáže v úplně jiné poloze, než jako přitroublý tlouštík z nováckého seriálu Redakce. Krom něj je však herecké obsazení včetně hlavních hrdinů vybráno ze spíše neznámých tváří. Ty se tak mohou představit bez filmových a seriálových škatulek. V Tobruku potěší i slovenština, která se u česko-slovenského pluku sice očekává, bohužel by ale nebylo divu, kdyby ji filmaři opomněli.

Psychologie, válka, dokumentárnost

Více než vlastní válku předkládá film obraz lidské psychiky během ní; vyprávění si ale i tak drží odstup. Vyhýbá se "srdceryvným" vnitřním monologům a děj nahlíží z vnějšku. Především Vaněk a Nebřenský hrají tváří. Názorný příklad toho, že není chybou, když se postavám nedostává slov. A v prostředí bitvy u Tobruku to platí doslovně.

Tobruk

Marhoul jakýmsi nevšedním, ale o to osobitějším způsobem kombinuje psychologický film s válečným dramatem, a to vše zastřešuje dokumentaristicky laděnými záběry jednotlivých epizodních dílků. Nejde však v žádném případě říct, že by se jednalo o hraný dokument. Tobruk zůstává filmem, místo vypulírovaných uniforem však ukáže jen špínu. Nejspíš není pro každého, režisérův cíl, vzbudit pocit, však naplňuje. Naplňují jej esteticky efektní prašné kytice explozí v poušti. Naplňuje jej ale také zkrvavené, plazící se tělo bez nohou, jako vypůjčené z úvodu vojína Ryana. Asi i taková musí být filmová válka.

Což takhle skrytá paralela?

Na novinářské projekci se Marhoul zmínil o reflexi ze Slovenska, kde měl Tobruk premiéru 4. září. Vzpomněl na ženu, která za ním přišla a mluvila v souvislosti s místem filmového děje o svém synovi v Afghánistánu. Režisér popřel, že by film točil s nějakým zřetelem na tamní či irácké události. Jak ale později dodal, při psaní scénáře čerpal i ze svých zážitků při pobytu v afghánské misi.

Tobruk nemusí být záměrným jinotajem současného dění. Při jeho sledování jsem se nemohl myšlence na boje spojenců v oblasti Blízkého východu vyhnout. V českých kinech se totiž premiérově představí 11. září.

 

Zachraňte vojína Ryana

Deset let starý snímek si získal po celém světě srdce mnoha diváků. A nejen jich. Americká filmová akademie ocenila film Zachraňte vojína Ryana několika Oscary. Jednalo se celkem o pět zlatých plešatých sošek a navíc ještě šest nominací. Steven Spielberg si navíc odnesl cenu za nejlepší režii. Bohužel, dodnes se asi trošku špatně vyrovnává s faktem, že cena za nejlepší film mu unikla díky snímku Zamilovaný Shakespeare, což ale není tak důležité, jako to, co se odehrává v samotném filmu. Hlavní roli v něm skvělým způsobem tvárnil Tom Hanks.

Zachraňte vojína Ryana

Snímek začíná slavnou scénou - vyloděním armády na Omaha Beach a následné nejméně půlhodinové bitvě, která nebere konce. Při prvním shlédnutí mě film naprosto odrovnal svojí atmosférou, Spielberg si s diváky pohrál takovým způsobem, jakoby byli sami vrženi do válečné vřavy. A funguje to naprosto dokonale. Vše tak na vás zanechává velké emoce. Kostra děje ale stojí hlavně na hledání posledního přeživšího vojáka Ryana, jehož tři bratři byli ve 2. světové válce při bojích zabiti a on jediný zůstal naživu. Velení americké armády tak sestaví skupinku několika mužů (jimž velí právě Hanks), aby Ryana našli a bezpečně ho dovedli domů za jeho matkou.

Vedle Hankse si ve snímku zahráli Matt Damon (Dobrý Will Hunting, Bourne Supremacy), Ted Danson (sitcom Cheers), Tom Sizemore (seriál Prison Break), Vin Diesel (xXx, Rychle a zběsile) nebo Giovanni Ribisi (Přátelé).

Zachraňte vojína Ryana

Totálně vás dostane úchvatná kamera, kterou má na svědomí dvorní Spielbergův kameraman, polák Janusz Kaminski, jenž točí vše, co točí i Steven ;) Výbornou hudbu složil zase dvorní skladatel John Williams, který se podílel třeba na Spielbergově dramatu Mnichov.

O kvalitách snímku mimo jiné svědčí i to, že se na serveru IMDB umístil mezi 250 nejlepšími filmy všech dob, a to na výborném 64 místě.